Někdy je člověk moc vážný a smutný, jindy si zase dělá legraci úplně ze všeho, inu jak praví jedno české přísloví "nelze seděti jednou prdelí na dvou posvíceních". Já asi ani nechci, stačí mi to občas prostřídat, takže teď bych si dovolil vás pozvat na samotné vrcholky Chřibů, nedaleko zřícenin kdysi velkého hradu Střílky, do ticha lesní samoty.

     

Nepoví nic, lesní stařešina, který jistě pamatoval slávu Stříleckého hradu, který viděl generace lidí i stromů, jenž jej míjely. Je mrtvý, jako jsou ti lidé, kteří sem přišli, obhospodařovali krajinu, stavěli svá obydlí. Mohly by nám ale vyprávět ostatní stromy, jeho potomci, stejně jako by nám mohli vyprávět potomci těch lidí. Když se zastavíte na dávno ztichlých místech a zaposloucháte se, uslyšíte vyprávění...