Když jsem vlastně už předloni na podzim poprvé zaklepali a vstoupili do Orlických hor, bylo už tenkrát velmi pravděpodobné, že tu nejsme naposledy. Události pak postupně směřovaly svojí cestičkou a my se vraceli a vraceli. Jednou, dvakrát, třikrát...
Od té doby jsme tu byli tolikrát, přesto však ne naposledy. Od té doby je stále co nalézat a stát v tichém ohromení z dramaticky rozervaného údolí říčky Bělé, nad nějž a do něhož se stále vracíme po stopách lidí, kteří sem přišli před námi.